Choreograf světového formátu v Jihočeském divadle

Tweetněte nás!

Klíče odnikud 
taneční divadlo
Petra Zusky 


Premiéra 23. 3. 2018 v DK Metropol

Petr Zuska
je čerstvým nositelem Ceny Ministerstva kultury za mimořádný umělecký přínos v oblasti divadla, včetně patnáctiletého působení v čele Baletu Národního divadla v Praze a dvojnásobným držitelem Ceny Thálie. Nyní své choreografické působení směřuje směrem na jih. Se souborem baletu Jihočeského divadla připravuje tanenčí divadlo Klíče odnikud inspirované jeho nedávnou návštěvou opuštěného domu prarodičů. 

Představme spolu s Petrem Zuskou tento výjimečný projekt podrobněji.

Šéf baletu Lukáš Slavický Vás oslovil s nabídkou režie a choreografie. Čím Vás zaujal, že jste nabídku ke spolupráci přijal?
S Lukášem Slavickým se známe dvacet let a řekl bych, že jsme dobří přátelé. Byl to úžasný tanečník a je to skvělý člověk. Je pro mne tedy potěšením teď pro něj a jeho soubor něco nového vytvořit a přitom si i užít atmosféru tohoto krásného města.

Jaké téma bude pro Vaši inscenaci určující?
Mé nové celovečerní taneční divadlo s názvem KLÍČE ODNIKUD se opírá o ostrý kontrast mezi dvěma velice rozdílnými hudebními díly dvou neporovnatelných geniálních českých skladatelů. Dvořákovým Requiem a Janáčkovou klavírní lyrikou, konkrétně cyklem Po zarostlém chodníčku.
V prvním případě jde o vysokou duchovní a plnou symfonicko-vokální hudbu, v druhém o „pouhý“ a jakoby osamocený klavír.
Dvořák své Requiem komponoval v období, kdy byl na vrcholu svých tvůrčích sil, v čase své největší umělecké expanze. Ač se z podstaty věci jedná o mši za zesnulého, tato skladba není přímou reakcí na nějakou osobní tragédii (jako např. u Stabat mater), ale spíše velkolepou oslavou Boha. Je protkána esencí věčných otázek po smyslu lidského bytí a existence vůbec a v neposlední řadě vírou v naději.
Naproti tomu Janáčkův klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku vyvěrá z jednoho z nejzoufalejších období skladatelova života, kdy mu vedle několika profesních, z tehdejšího pohledu „proher“, zemřela jednadvacetiletá dcera Olga. Jde tedy o záležitost velice niternou, křehkou, ale zároveň dynamickou a drásající.
Má vlastní celovečerní „variace“ na výše zmíněná témata, je inspirována mou nedávnou návštěvou, dnes již úplně opuštěného domu po mých prarodičích. Ten byl po několik posledních desetiletí obýván osamocenou ženou, která zde posléze v naprosté samotě i zemřela.
Zoufalá a vyšinutá schizofrenička, uzavřená do svého vlastního světa strachu a hrůzy ze všeho okolo, jíž nebylo pomoci. Obklopena tmou plnou reje svých neuspořádaných démonů a zároveň svazky pedantně a přesně nadepsaných klíčů.
Byla to má teta, které je můj nový opus věnován.

Do jaké míry bude Vaše choreografie „autobiografická“?
Jsem přesvědčen o tom, že vlastně každé umělecké dílo je do jisté míry v rámci jeho tvůrce „autobiografické“, jelikož jakékoli téma zpracovává, vždy je tam otisk jeho vlastní duše. Já pochopitelně nejsme výjimkou. Na druhou stranu ale musím dodat, že ač se z hlediska výše zmíněného vlastně jedná o záležitost mé rodiny, v žádném případě se nebude jednat o konkrétní vyprávění onoho smutného životního příběhu. Jde o pocit, obraz, atmosféru a emoci. Myslím, že každý jednotlivý divák si bude moci jednotlivé momenty i třeba celek „přečíst“ dle svého, naprosto individuálně.

V čem je pro choreografa Vašeho renomé inspirativní baletní soubor Jihočeského divadla?
Mám pocit, že na tuto otázku je zatím trochu brzy. Ještě jsem nezačal zkoušet. Ale těsně před Vánoci jsem přijel udělat obsazení a během dvou dnů jsem s tanečníky několik hodin pracoval. Můj pocit byl velice pozitivní. Je to mezinárodní soubor, ve kterém vládne dobrá a tvůrčí atmosféra. Tanečníci jsou vesměs technicky kvalitní, někteří skvělí a citlivý. Ze všech cítím ohromnou snahu a motivaci. To vše dohromady inspiraci velmi pomáhá.

Jaké bude scénografické řešení Vaší inscenace – vychází z hudební dramaturgie nebo přímo z tématu?
Se scénografem Janem Duškem jsme v tuzemsku i v zahraničí společně vytvořili zhruba patnáct inscenací. Vždy mezi námi vládne intenzivní tvůrčí dialog, při němž se vzájemně inspirujeme a snažíme se nalézt jevištní poetiku a symboliku, která bude s konkrétním tématem rezonovat. Přitom máme oba dva sklon k úspornosti a minimalismu a nechceme proto zatěžovat své inscenace zbytečným výtvarným balastem. Ani toto představení není výjimkou. A jeho scénografické řešení vychází jak z tématu, tak i z hudební dramaturgie.

Které tanečníky uvidíme v hlavních rolích?
Celkový počet performerů tohoto kusu je deset. Osm nepojmenovaných bytostí, které nazýváme „Oni“. Jedinou hlavní rolí je žena, respektive ženy dvě – obě však části osoby jedné. Proč, je zřejmé z mé druhé odpovědi v tomto rozhovoru. Co se týká jejich konkrétního druhu interpretace, je jedna z nich pianistka a druhá tanečnice. Obě jsou však zároveň i herečkami. Je zas nazýváme jednoduše „Ona“. Božena Steinerová – klavírní virtuózka se alternuje s multitalentovanou členkou baletního souboru Ayano Nagamori a sólistka Julie De Meulemeester s Barborborou Coufalovou a Rosou Maria Pace. 


© 2002 - 2018 Marten & Louis, spol. s.r.o., www.marten-louis.cz // design - www.designatelier.cz
Připomínky a návrhy zasílejte na czech@marten-louis.cz.
Všechna práva vyhrazena, Jihočeské divadlo, příspěvková organizace
Dr. Stejskala 19, 370 47 České Budějovice