Interaktivní obsah Loutny české

 

Stojíte před vchodem do kostela sv. Jana Křtitele. Před chrámovým srdcem kláštera, ze kterého se po odchodu Minoritů ve druhé polovině 16. století stal jeden z městských špitálů. Právě v této době před čtyřmi staletími tudy chodíval Adam Michna – básník, skladatel, varhaník a podnikatel. A právě zde vzniká jedinečná a vskutku erbovní skladba českého barokního mysteria Loutna česká. S největší pravděpodobností se jedná o historicky první dramatizaci tohoto díla, kdy je tento barokní cyklus třinácti písní scénicky uchopen profesionálním divadelním souborem. V Jindřichově Hradci, se kterým je Adam Václav Michna – autor textů i hudby tohoto cyklu – celoživotně spjat, se tak v prostorách bývalého minoritského kláštera pro všechny smysly rozehrává barokní mysterium spící v tomto pokladu české, nejen hudební, literatury 17. století v site-specific zážitku imerzivního divadla.

Site-specific divadlo je forma divadelního umění, která vzniká přímo pro konkrétní místo mimo tradiční divadelní budovy — může se odehrávat v továrnách, parcích, historických objektech, na ulicích nebo třeba v opuštěných domech. Prostor zde není jen kulisou, ale stává se aktivní součástí vyprávění. Tvůrci často reagují na historii, atmosféru nebo současné využití místa, čímž propojují divácký zážitek s konkrétním prostředím. V našem případě jsme Loutnu českou vrátili do Jindřichova Hradce a rozehráli její poselství v bývalém klášteře minoritů, kde dnes sídlí Muzeum Jindřichohradecka.

Na druhou stranu imerzivní divadlo není nutně vázáno na speciální prostor (ačkoliv v převážné většině případů tomu tak je), ale jedná se o typ divadelního zážitku, kde divák není jen pasivním pozorovatelem, ale aktivním účastníkem dění. Diváci se často volně pohybují prostorem, rozhodují, koho budou sledovat, a někdy přímo interagují s herci či prostředím. Hranice mezi publikem a performery se stírá — důraz se klade na osobní, mnohdy velmi intenzivní, prožitek. I v naší inscenaci se budete za průvodcovství účinkujících moci volně pohybovat po vyhrazených prostorách kláštera.

V dnešní době site-specific i imerzivní divadlo reagují na touhu po hlubším, „vlastním“ zážitku. Je možné, že jeho obliba stoupá v kontrastu digitálního přesycení a virtuálních světů a nabízí fyzický, hmatatelný prožitek spojený s konkrétním místem, událostí a přímý emocionální či intelektuální zásah.

Adam Václav Michna rytíř z Otradovic (1600?–1676) se narodil, žil, pracoval a zemřel v Jindřichově Hradci a patří mezi nejvýraznější básníky a hudební skladatele českého baroka. Vedle své tvůrčí činnosti a celoživotního postu varhaníka v jindřichohradeckém proboštském kostele, byl majitelem nemovitostí a provozovatelem šenku. Štěstí tohoto spojení trefně shrnuje ve svém textu o Michnovi Jiří Bartoloměj Sturz. Právě nerozdělitelná jednota mezi hudbou a textem, kdy jedno je těsně propojeno s druhým a obé pravděpodobně vznikalo současně, je tou největší devizou Michnovy tvorby – lépe o tom hovoří Mikoláš Troup, který podobně jako ve vánočním projektu Hej Mistře celý cyklus citlivě zaranžoval a přizpůsobil konkrétnímu prostoru minoritského kláštera.

Celý název tohoto cyklu, jak vyšel v roce 1653 v Praze v jezuitském nakladatelství, zní “Loutna česká v svátek, v pátek, v kostele, při stole jak se líbí v každou chvíli, radostně, žalostně, spasitelně znící, složená a vydaná od Adama Michny z Otradovic Jindřicho Hradeckého L.P.1653”.

Postupné objevování jednotlivých hudebních partů má bezmála stoletou historii, přičemž poslední party prvních houslí byly objeveny až v roce 2014 muzikologem Petrem Daňkem v knihovně Vlastivědného muzea ve Slaném. Dnes tak máme téměř kompletní notový materiál této nejznámější Michnovy sbírky pouze s rekonstruovaným partem druhých houslí.

Cyklus obsahuje třináct písní, které jsou na rozdíl od jiných Michnových kancionálů sjednoceny tématem křesťanské svatby. Ta se zde v souladu s křesťanskou mystikou stává až alegorií, kde se postava Ženicha prolíná s Kristem a Nevěsta s Pannou Marií, církví či přímo křesťanskou obcí obecně. 

 

 

I. Předmluva
- zde jde o dedikaci celého díla dvěma hlavním aktérům: Ženichovi a Nevěstě
II. Povolání Duchovné Nevěsty – dialogus
- výběr nevěsty a reference na “Paridův soud”, kdy měl Paris darováním jablka vybrat nejkrásnější bohyni mezi Athénou, Hérou a Afrodité
III. Matky Boží slavná Nadání
- jde o námluvy společně s velebením tělesných i duchovních předností nevěsty
IV. Svadební Prstýnek
- pokračuje opěvování Nevěsty, podobně jako u předchozí písně se zde potkává křesťanská kultura s antickou v ideálu kalokagathie
V. Panenská Láska
- námluvy lidské Duše jako nevěsty Kristovy
VI. Žehnání s Světem
- nevěsta se odříká všeho světa pro dokonalého ženicha
VII. Duchovní Svádební Lázeň
- lázeň Duše a Krista před sňatkem
VIII. Dušivěno
- Ženich-Kristus předkládá svatební dary své nevěstě
IX. Andělské Přátelství
- Ženich posílá Anděly jako své družby ke své Nevěstě
X. Svádební Věneček
- Nevěsta se zdobí květy k samotnému svatebnímu obřadu
XI. Den Svádební
- jde o samotný svatební den v případě Duše a Krista v Nebeském Jeruzalémě
XII. Domácí Vojna mezi Duší a Tělem
- pro baroko typické “memento mori” s radou nevěstě, by se vystříhala hříchů
XIII. Smutek bláznivých Panen - morisca
- podobenství o pošetilých pannách, které nechaly vyhasnout své lampy s olejem a narozdíl od pannen moudrých, nebyly pozvány na svatbu

 

Partnery inscenace jsou Zahraní centrum pod kloboukem a Kovoplast Chlumec nad Cidlinou.