Interaktivní obsah Deník Anny Frankové

Anne Frank (1929–1945) se svým příběhem bezděčně stala jedním ze symbolů holokaustu. Její svědectví zachycené mezi řádky červenobílého kostkovaného deníku mluví za miliony podobných životních osudů, jejichž hlasy kvůli bouřlivému 20. století umlkly předčasně. Deník Anny Frankové zachycuje největší konflikt v dějinách lidstva očima obyčejného člověka - dospívající židovské dívky, která se kvůli norimberským zákonům musela skrývat před světem. Příběh Anny Frankové je přehledně shrnut v tomto krátkém dokumentárním snímku.

Ve druhé polovině 20. století byly zaznamenány tisíce výpovědí přeživších holokaustu: například v dokumentu s názvem Peklo na zemi související s nadací založenou Stevenem Spielbergem po úspěšném snímku Schindlerův seznam. Deník Anny Frankové je ale výjimečný právě svou autentičností a upřímností dospívající dívky. Jelikož se samotná Anna konce války nedožila, o vydání deníku se postaral její otec Otto. Deník byl na mnoha místech několikrát revidován a některé pasáže se začaly objevovat ve veřejných vydáních postupně až roky a desetiletí po válce.

Anne psala svůj deník v úkrytu v zadním traktu domu na Prinsengracht 263 v Amsterodamu. Ve virtuálních prohlídkách můžete nahlédnout do skromných prostor úkrytu, kde přes dva roky žilo osm lidí nebo i do celého muzea Anny Frankové. V srpnu 1944 byl tento úkryt prozrazen a jeho obyvatelé pozatýkáni. Navzdory filmovému zpracování z roku 2001 pamětníci vzpomínali, že zatýkání probíhalo bez násilí, chladně a systematicky. Deník Anny Frankové byl inspirací k několika dalším uměleckým zpracováním. Poprvé byl na toto téma natočen film už roku 1959, za zmínku stojí i film The Attic (1988), již výše zmíněný tříhodinový snímek z roku 2001, mladší britské zpracování z roku 2009 nebo animovaný film Kde je Anne Franková? (2021).

Existuje však i jeden skutečný video záběr Anny Frankové z roku 1941. Anna se na něm vyklání z okna domu v prvním patře a sleduje svatební průvod. 

Autenticita deníku spočívá hlavně v upřímnosti výpovědí a v záměrně minimalizované literární stylizaci. Tímto se Deník Anny Frankové podobá knize Pianista od Władysława Szpilmana, která byla napsána těsně po konci války v roce 1946 a podle které byl v roce 2002 natočen stejnojmenný film. Nabízí se ale srovnání s jinými deníky tehdy dospívajících dívek: např. Deník Helgy Weissové nebo Deník Věry Kohnové.

Skutečnost, že Anna Franková nebyla ve své tragédii sama, jen podtrhuje sílu a nadčasovost jejího příběhu. Proto není divu, že v roce 1968 toto téma uchopil ruský skladatel Grigorij Samuljevič Frid a podle Deníku Anny Frankové zkomponoval hodinovou mono-operu pro soprán a komorní orchestr.