Interaktivní obsah / Čardášová princezna
Es lebe die Liebe – Ať žije láska. Tak se měla původně jmenovat opereta Emmericha Kálmána, kterou začal komponovat 3. května 1914 ve Vile LIL (Lugs in Land) u Mariánských Lázní. Maďarský skladatel propojil lidové hudební prvky své země s vídeňskými plesy, které svou robustní tradici drží dodnes.
Opereta vznikla zhruba v polovině 19. století v Paříži a její vznik je často spojován s osobností Jacquese Offenbacha a především s jeho nejznámější satirickou operetou Orfeus v podsvětí. Velmi brzy si toto dítě francouzského hudebního divadla osvojilo Vídeň a přineslo tzv. zlatý věk operety se skladateli, jako byli Johann Strauss II., jehož Netopýr (Die Fledermaus) se stal jednou z nejznámějších a nejhranějších operet vůbec, Franz von Suppé, Carl Millöcker nebo Carl Zeller.
S přelomem století se opereta nenápadně překlenula do tzv. stříbrné éry, která bez opuštění satiry společnosti začala klást větší důraz na romantiku a sentiment. K jejím hlavním představitelům patří Franz Lehár v čele se svou Veselou vdovou (Die lustige Witwe) nebo Zemí úsměvů (Das Land des Lächens), Oskar Nedbal a jeho nesmrtelná Polská krev (Polenblut) – mimochodem oba tito skladatelé studovali na Pražské konzervatoři, Oskar Nedbal dokonce u Antonína Dvořáka společně s Vítězslavem Novákem a Josefem Sukem. Do této stříbrné éry patří právě i Emmerich Kálmán. Jeho atraktivita a originalita pocházely mimo jiné právě z jeho maďarského původu, který ve své hudbě nijak neskrýval. Maďarské tance, lidová melodika a harmonie se propsaly i do jeho artificiální tvorby.
První světová válka mezi lety 1914 a 1918 byla výrazným předělem i pro operetu. Následné období bychom mohli označit za třetí, labutí éru operety. Její centrum se přesouvá z Vídně do jiných evropských velkoměst a pojí se s novými vlivy jazzu, revue a filmu. Příkladem může být Slečna vdova Jána Móryho nebo pozdější filmová parodie na prvorepublikové filmy Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. Po druhé světové válce pak opereta jako taková už ztrácela své dosavadní dominantní postavení v nové vlně muzikálů. Broadwayské muzikály jako My Fair Lady nebo Hello, Dolly! patří už do nové éry hudebního divadla, zachovávají si však mnohé z klasické operety, a tak i v nich můžeme slyšet ozvěny světa, který proslavili Strauss, Lehár i Kálmán.
Čardášová princezna je tak unikátní tím, že vznikla přesně na švu dvou velkých historických období. První světová válka (tehdy „jen“ Velká válka) byla do té doby největší a nejbrutálnější konflikt lidské historie. Starý svět v ní zmizel a skončilo tzv. dlouhé 19. století a ve velkých bolestech se začalo rodit divoké 20. století. Čardášová princezna je tak obrazem své doby, v němž pod valčíky vídeňské smetánky a pod budapešťskými čardáši nočních kabaretů stále sílí válečný buben a svět se zvolna, ale viditelně mění a šedne.
Na jeviště Jihočeského divadla se vrací po 20 letech. V archivu JD si můžete připomenout poslední inscenaci z roku 2006. Zajímavostí je, že obě inscenace sdílí tři účinkující – Ivu Hošpesovou, Romanu Strnadovou a Františka Brantalíka – všichni ovšem v nově nastudovaných rolích.
Opereta je v jistém smyslu žánr doby minulé, svou oblíbenost mezi diváky však neztratila. Stále vznikají tematické pořady, operetní galakoncerty, vycházejí nová alba a bezesporu má tato stoletá kapitola v dějinách hudby stále své diváky a posluchače. Můžete se podívat na pořad ze 70. let, kde vás světem operety provede dlouholetý její propagátor, dirigent, sbormistr a skladatel Vladimír Brázda nebo si pustit koncert z roku 2025 ze Smetanovy síně Obecního domu s Kateřinou Kněžíkovou, Adamem Plachetkou a Robertem Jindrou řídícím Symfonický orchestr Českého rozhlasu.