O Malém divadle

Míček Flíček, režie Josef Becker
Míček Flíček, režie Josef Becker
Ředitel Ivan Pilný
Ředitel Ivan Pilný
Křesadlo, režie Josef Krofta
Křesadlo, režie Josef Krofta
Mastičkář, režie Josef Krofta
Mastičkář, režie Josef Krofta
Nově zformovaný soubor
Nově zformovaný soubor
Cesty k prosperitě, režie Nina Vangeli
Cesty k prosperitě, režie Nina Vangeli
Kašpárek v rohlíku - Dneska to roztočíme! / Otáčivé hlediště Český Krumlov / režie David Dvořák
Kašpárek v rohlíku - Dneska to roztočíme! / Otáčivé hlediště Český Krumlov / režie David Dvořák

Názvy divadla v průběhu jeho existence:

 

Loutková scéna dr. Jindřicha Veselého 1949 - 50

Krajská loutková scéna Dr. Jindřicha Veselého 1950 - 60

Jihočeské loutkové divadlo 1960 - 65

Malé divadlo 1965 - 90

Divadlo M 1990 - 93

Malé divadlo 1993 - dosud

 

Začátky Malého divadla

 

V roce 1948 vyšel v Československu divadelní zákon, který měl za cíl převést divadlo z oblasti soukromého podnikání do státní péče. V souvislosti s tímto zákonem u nás začala vznikat síť profesionálních loutkových divadel.

Nejschůdnější cestou se ukázala profesionalizace vyspělých amatérských souborů. Jedním z takových souborů byla i Loutková scéna města Českých Budějovic fungující od roku 1946. Loutkovou scénou Dr. Jindřicha Veselého se stala 9. listopadu 1949 a byla otevřena pro maňásky upravenou pohádkou Míček Flíček v sále v Hradební ulici. Byla koncipována jako zájezdové divadlo pro celý Jihočeský kraj. V čele jedenáctičlenného souboru stál jeho zakladatel, dramaturg a režisér Josef Becker.

 

„Českobudějovičtí byli jistě vedeni chvályhodnou snahou po hodnotném a náročném repertoáru, máme však důvodné obavy, že právě tato technicky dost složitá hra bude uplatňovat příliš velké fyzické nároky na soubor zejména při jeho zájezdové činnnosti, která v pracovním programu českobudějovické scény bude hrát převažující úlohu.“

/ Loutková scéna, ročník 11, str. 75

 

Ještě do konce roku 1949 odehrál soubor po Jihočeském kraji 46 představení. Tato rozsáhlá zájezdová činnost se stala pro divadlo typická. K zájezdům sloužil starý autobus z Rommelovy armády, který divadlo podědilo i se zbytky afrického písku. Tato představení v „místním hostinci, kde se sejde celá obec“ skoro připomínala éru obrozeneckých loutkářů.

 

„Tak se dostáváme mezi děti, které většinou vidí loutkové divadlo poprvé v životě vůbec. Rozjíždíme se po bližších a vzdálených okresech kraje, do zapadlých míst pohraničí i vnitrozemí. V kulturním domě nebo místním hostinci sejde se celá obec a stává se, že čtyřicet diváků je složeno z pěti až šesti národností ve věku od jednoho do sedmdesáti let.“

/ Josef Becker, Českosloveský loutkář, 1/1951, str. 148.

Ze začátku v divadle přetrvávaly amatérské provozní i umělecké postupy. Repertoár tvořily nenáročné hry pro amatérské loutkáře, často nedostatečně nazkoušené. Smutným faktem je, že ze všech tehdejších inscenací divadla dosáhla nejvyššího počtu (226) repríz politická agitka Smějte se s námi. Divadlo dostalo závazek estrádu brigádně nazkoušet a uvádět v zemědělských družstvech. Podle všeho měly tyto agitky ještě nižší úroveň než inscenace pro děti.

Až do roku 1959 režíroval téměř všechny inscenace Josef Becker a jejich výtvarníkem byl Albín Novotný. Tato neměnná sestava klíčových osobností pochopitelně vedla k neměnnému inscenačnímu stylu. Stagnace se ukázala na 1. celostátní přehlídce v Liberci 1959, kde se českobudějovické divadlo stalo středem pozornosti - jeho inscenace Šípkové Růženky totiž v konfrontaci s ostatními soubory propadla na celé čáře.

Ivan Pilný

Krátce poté, koncem sezóny 1959/60, byl novým uměleckým ředitelem jmenován Ivan Pilný.

Sál v Hradební ulici byl v havarijním stavu do takové míry, že se zde propadl strop a divadelní provoz musel být z bezpečnostních důvodů zastaven. Příštích téměř pět let divadlo fungovalo bez stálé scény, tedy výhradně na zájezdech.

Nový ředitel angažoval mladou režisérku, absolventku DAMU, Vendulu Čvančarovou - Pražskou a v umělecké práci divadla se pomalu začala uplatňovat náročnější kritéria. Nesporným úspěchem byla inscenace Šlamastyky s měsícem roku 1961. Byl to zřejmě nečekaný kvalitativní skok v umělecké práci divadla.

Roku 1962 Čvančarová-Pražská odchází a do funkce režiséra nastupuje Ladislav Dvořák. V roce 1963 umírá Albín Novotný, jehož výtvarná práce dvanáct let spoluurčovala umělecký profil divadla a jeho úkol přebírá Lubor Friedrich. V dramaturgii divadla získávají trvalé místo revue a estrády pro mládež a dospělé publikum. Zřejmě v souladu s tímto programem přijalo nový název Malé divadlo.

 „V každém případě si však myslím, že Budějovičtí v celku ostatní divadla dotáhli a vytvořili si jakýsi zárodek osobitého profilu. A to je od té nešťastné Šípkové Růženky víc než dost. Teď hrozně záleží na tom, co bude dál, neboť průměr, byť solidní, není naším snem a jak znám Budějovické, ani jejich.

/ Miroslav Česal, Československý loutkář, roč. 13/1963, str. 267

Po svízelných letech bez střechy nad hlavou získalo divadlo v roce 1965 konečně vlastní sál - bývalý biograf OKO v Jeronýmově ulici.

Malé divadlo bylo také po dlouhá léta jedno z mála československých loutkových divadel, která nepodnikala žádný zahraniční zájezd. Až na jaře 1967 vystoupilo v pařížském předměstí Colombes, kde zahrálo revui I. Pilného Muselarium a podstatnou část představení vysílala francouzská televize. V roce 1968 se divadlo do Francie vrátilo s inscenací Jak se dělá cirkus a odehrálo v Colombes a v některých dalších městech 28 představení. Dalšího roku hrál v několika francouzských městech 41 představení revue I. Pilného Zázračná voda.

Začínající Josef Krofta

Po režijním debutu nastupuje roku 1968 do stálého angažmá v Malém divadle mladý režisér Josef Krofta a vedle úkolů režijních přebírá i úkoly dramaturgické. Během tří sezón, po které v Budějovicích působí, vnáší do inscenačního stylu divadla řadu nových kvalit. Je také režisérem inscenací, s nimiž se divadlo zúčastní soutěžní přehlídky Skupova Plzeň. Inscenoval zde tituly jako Křesadlo, Pták Ohnivák a liška Ryška, Giňol v Paříži, nebo staročeskou hru Mastičkář, kterou soubor hrál mezi gotickými sochami v Hluboké nad Vltavou.

„V Budějovicích jsem se octnul tak trochu za trest, protože jsem nikde nemohl sehnat práci. Byl jsem totiž na listině nežádoucích lidí, kteří po okupaci v roce 1968 v době, kdy už to bylo zakázané, stále ještě v rozhlase vysílali. A Malé divadlo bylo útočiště, které jsem rád přijal. Navíc tam byli bezvadní lidé (…). Prvně jsem se tam setkal s profesionálními loutkáři, kteří mi o tom, jak se to dělá, spíše vyprávěli. Dělal jsem, co jsem uměl, ale teprve jsem se to tehdy učil. Bezvadné byly také ty holky v dílnách - počínaje Jarkou Žátkovou a konče Arankou. Bydleli jsme nahoře nad nimi, v dílnách byl i bezvadný truhlář, ke kterému jsme dávali na vařič hrnec s plínkami, a on nám to hlídal. Asi nejvíc si z Budějovic pamatuji, že jsem si tam namluvil svou ženu a že se tam za dost dramatických okolností narodil náš Jakub. To jsou pro mě Budějovice. Moc toho tenkrát v Budějovicích k vidění nebylo. Snad jen ten Mastičkář.“

/ Josef Krofta, Loutkář, 6/2013,

 Jeho práce kladla na loutkoherecký soubor přílišné nároky, a tak přes částečné úspěchy se jako režisérská osobnost Krofta projevil až ve spolupráci s vyspělým souborem divadla Drak v Hradci Králové.

„Když jsme se s Jožanem seznámili, tak mě pozval do divadla, byl to nějaký kabaret Punťa a Kiki, ale i výtvarně to nebylo nijak povedené, a když se mě pak Jožan ptal, jaké to bylo, tak jsem to ze sebe soukala a pak řekla, že dost blbý. Ale pak přišlo Křesadlo a to už bylo moc pěkné představení. Ale my jsme tam prožívali kromě idylických věcí momenty dost šílené, protože Jožana pořád volali k výslechům na StB kvůli srpnovému vysílání v rádiu. Byla jsem těhotná a pro něj třeba ve čtyři ráno přijeli. Teprve v noci ho přivezli. Skloubit nějaké umění, život a výslechy a obvinění StB, to bylo příšerné.“

/ Jana Kroftová, Loutkář, 6/2013

Období normalizace

V průběhu 70. let, zejména po nástupu ředitele Jaromíra Sypala (1976), se Malé divadlo více zaměřovalo opět na loutkářskou tvorbu pro nejmenší děti. Od roku 1974 se stalo spolupořadatelem národní přehlídky Mateřinka. Inscenace, které v této době přesáhly průměr, byly spojeny se jmény hostujících režisérů Jiřího Středy a zejména Jana Kačera. Po úspěšné spolupráci s loutkovými divadly v Liberci a Ostravě nastudoval Kačer v Malém divadle v roce 1977 Kainarovu Zlatovlásku, inscenovanou na zmenšené kopii krumlovského zámeckého divadla.

Začátkem 80. let procházelo divadlo vleklou krizí, na které se podílely také deformace normalizačního období. Zatímco jiná loutková divadla dokázala využít svých výrazových prostředků k tomu, aby čelila tlakům totalitní ideologie, Malé divadlo uvádělo téměř pravidelně oslavné pořady k různým státním a stranickým výročím.

„Malé divadlo, jehož náplní je i bohatá zájezdová činnost po celém Jihočeském kraji, plní významné výchovné poslání, když prostřednictvím dramatického umění se snaží formovat charakter a základní lidské principy a hodnoty mladého socialistického člověka.“

/ Zemědělské noviny, Praha, 14. 10. 1975

11. září 1985 kontrola bezpečnosti práce sál bývalého kina OKO zavřela. Koncepce postavit nové Jihočeské divadlo a do staré budovy přestěhovat Malé divadlo, z důvodu nedostatku financí nevyšla.

„Dál pendlujeme mezi pro divadlo nevyhovujícími kulturními středisky v Nemanicích a na sídlišti Vltava. Dávají nám tam najevo, že překážíme, že jsme na obtíž. (…) Na mnohém zájezdu máme lepší podmínky než doma. Pak jsme jak ti pekaři, co si pečou chleba doma v troubě a pak přijdou k velké peci a mají málo těsta.“

/ Ivan Pilný, Mladá Fronta, 11.11.1988

Od poloviny 80. let se dramaturgie divadla začala orientovat na hry, které byly zvlášť úspěšně inscenovány v jiných českých loutkových divadlech, avšak inscenace těchto her útočily na diváky spíše přemírou vizuálních a akustických efektů, užitých bez vnitřního řádu. Prohlubující se krize Malého divadla byla důvodem k ukončení činnosti k 30. 8. 1990.

Divadlo M

V září téhož roku bylo v Českých Budějovicích založeno nové divadlo - Divadlo M. V konkurzu na ředitele nového souboru zvítězil Václav Martinec. Ten absolvoval DAMU v roce 1959 u Vlasty Fabiánové v ročníku společně s Janem Kačerem. V letech 1968 - 71 byl předním členem Laterny magiky a hlavním představitelem programů na Expo 68 v Montrealu. V letech 71 - 79 působil jako pedagog na DAMU. Poté byl nucen pracovat mimo Prahu, kde měl zákaz výkonu povolání. Působištěm Divadla M se stala bývalá zkušebna v Hradební ulici.

 

„Jméno divadla nenavazovalo na tradici Malého divadla, jak by se na první pohled mohlo zdát. „Emko“ v názvu skrývalo, jakýsi genetický kód divadla, které se chtělo zabývat mýty a příběhy, které promlouvají z dávné minulosti do současnosti.“

/ Michaela Příborská, Telegraf, 30. 6. 1993

„Mám tady v deskách výborný projekt na rekonstrukci divadla v Jeronýmově ulici, od místního budějovického architekta. Tento projekt má rozpočet na padesát milionů. Ale takovou sumu nám město dát nemůže, protože tolik peněz prostě nemá. Vypracovala se jiná varianta, méně nákladná, ale i pětatřicet milionů bylo pro město moc. Naše šéfka výpravy Milica Gédéonová přišla s nápadem, jak tento prostor zprovoznit za co nejmenší peníze. Provedly by se jen nejnutnější opravy - vyvezla by se suť, vybetonovala podlaha, vybudovalo by se nejnutnější sociální zařízení pro diváky, šatna pro herce. Všechno ostatní, polorozbořené zdi uvnitř, by se pouze zafixovalo, aby nemohlo dojít k nějakému neštěstí. Zdi by se natřely černou barvou. Vznikl by divadelní prostor, jaký je na západě považován za exkluzivní a snobský a kde se platí nejvyšší vstupné. Tohle všechno by se dalo pořídit už za milión šest set tisíc korun. Ale ani tato suma zatím není...“

/ Václav Martinec, Metropolitan, 13. 2. 1992

K realizaci nekonvenčního autorského divadla přizval Martinec provokativní tvůrce z okruhu alternativní kultury. Vedle Niny Vangeli, Lumíra Tučka z recitační skupiny VPŘED a také hudebníka Mejlu Hlavsu. Pro děti bylo připraveno jen několik loutkových inscenací.

Po třech letech existence byl však 26. února 1993 Václav Martinec ze své funkce odvolán. Stalo se tak na základě výsledků takřka tříměsíční kontroly hospodaření divadla. Přestože k umělecké úrovni souboru nikdo nevznesl výhrady a roční dotace 3,5 milionu korun přečerpána nebyla, vypsala rada města výběrové řízení na obsazení funkce ředitele s podmínkou „vzdělání příslušného uměleckého směru“. Důvody pro jeho odvolání byly ryze ekonomické, Václav Martinec byl odvolán i z funkce uměleckého ředitele. Novou ředitelkou se po konkurzu stala dosavadní dramaturgyně divadla Ivana Přibylová.

Nově jmenovaná ředitelka prosazovala, aby se z Divadla M stalo opět především loutkové divadlo, které bude hrát hlavně pro dětské publikum. Tato striktní koncepce se však jednoznačně rozcházela s dosavadním uměleckým směřováním a poetikou Divadla M. S touto novou koncepcí nesouhlasila naprostá většina herců. Přibylová si však za svými plány tvrdě stála a odmítala o nich diskutovat s hereckým souborem. Ten proto vyhlásil dne 12. 5. 1993 stávku.

„Umělecká koncepce stanovaná ředitelkou poškodí prestiž divadla, kterou jsme pod vedením Václava Martince tři roky budovali. Navrhovaný odklon od inscenací s problémovou tematikou k happyendovým hrám je bezdůvodný zásah do současného image divadla, s kterým se ztotožňujeme.“

 / Mluvčí divadla Lumír Novotný, MF Dnes, 19. 5. 1993

Nová ředitelka ale nadále odmítala se stávkujícími jednat. Ti se tedy obrátili na Úřad města, ovšem také bez úspěchu a bez jakékoli reakce ze strany městských zastupitelů. Rada města pouze v tisku prohlásila stávku za nezákonnou a více se její příčinou nezabývala. Herecký soubor přerušil stávku 25. května a vstoupil do stávkové pohotovosti. Poté na osobní podnět primátora došlo k jednání mezi ředitelkou Přibylovou a režisérem Martincem. Dva dny jednání nepřinesly konstruktivní výsledek. Herci tedy přešli ze stávkové pohotovosti opět do stávky.

 „O nezbytnosti změny umělecké koncepce Divadla M, které bylo po celý rok nepřetržitě vyprodané, rozhodlo deset radních, z nichž ani jediný neviděl ani jedno naše představení.“

/ Václav Martinec, 11. 5. 1993. in Vladimír Just, Literární noviny, 4/1993

Studenti gymnázií podporující dosavadní uměleckou koncepci českobudějovického Divadla M sepsali petici, kterou s 1029 podpisy studentů a profesorů středních škol předali radě města Českých Budějovic. Připojilo se k nim přes 200 studentů Jihočeské univerzity.

„Vážení přátelé! Vážíme si Vás za to, jak se bijete za svého uměleckého šéfa, kterým jako autorita přirozeně zůstává i přes administrativní zásahy, a nenechte se podílet na programu, který Vám je cizí. Veškerá reakce nadřízených pana primátora, jako náměstka či rady, které jsme si mohli přečíst v denním tisku - prozrazuje zoufalé nepochopení toho, o co Vám jde, a jenom potvrzují myšlenku, že kultura nemůže být administrativně spravována. Nevíme, zda po právní stránce je Vaše stávka zákonná, nebo nezákonná, víme však, že po stránce morální a umělecké jinak jednat nemůžete. Zlomte vaz.“ Tento dopis podepsalo mnoho významných osobností města České Budějovice.

Dne 2. 6.1993 předala Ivana Přibylová všem jedenácti stávkujícím hercům okamžitou výpověď pro hrubé porušení pracovní kázně. Zároveň dostali výpověď z herecké ubytovny.

Nezaměstnaní herci v čele s Martincem se rozhodli založit vlastní soukromou divadelní společnost. Od obecního úřadu v Českých Budějovicích dostali příslib, že je finančně podpoří. Město slíbilo do konce roku půl milionu a také sál D 112. Slíbené dotace však soubor nikdy nedostal.

„Vážení diváci a příznivci Divadla M, před prázdninami jsme se s Vámi loučili s důvěrou, že naše práce bude plynule pokračovat. Vycházeli jsme z příslibu pana primátora, že Úřad města poskytne alespoň základní finanční podporu provozu „chudého divadla". K dnešnímu dni se z těchto příslibů a nadějí nesplnilo nic. Po čtyřech měsících je jedenáct herců bez příjmu, v lidsky neúnosných bytových podmínkách, bez divadelní scény, bez kostýmů a rekvizit. Za těchto okolností můžeme hrát divadlo jen ve svých představách."

/ Z posledního dopisu herců Divadla M, 14. 9. 1993

Ivana Přibylová

Od sezóny 1993/94 se divadlo vrátilo k názvu Malé divadlo. Ředitelka Přibylová zformovala zcela nový soubor a nastavila chod divadla v duchu své koncepce postavené výhradně na tvorbě pro děti.

1. ledna 2004 byla na základě ekonomických nesrovnalostí (na první pohled z obdobných důvodů jako před jedenácti lety Martinec) radou města odvolána. Ekonomické nedostatky jejího vedení byly však na rozdíl od Martince zřejmé. Standardně například překračovala roční rozpočet divadla a dopředu počítala s dorovnáním dluhů ze strany města.

/ ČB listy, 11. 12. 2003, str. 17

Po jejím odvolání se stalo Malé divadlo, na základě doporučení města, vedle souboru činohry, opery a baletu čtvrtou scénou Jihočeského divadla.

Pod křídly Jihočeského divadla

Přiřazením pod Jihočeské divadlo se profilace Malého divadla vymezila na dětská představení, s občasnými dramaturgickými odbočkami směrem k dospělému publiku. Společným jmenovatelem všech dramaturgických linií Malého divadla se pod vedením uměleckého šéfa Zdeňka Jecelína stala autorská tvorba.

Hudebně divadelní projekt scénáristy a režiséra Davida Dvořáka Kašpárek v rohlíku se během čtyř let stal celorepublikovým hitem. Pod značkou Kašpárek v rohlíku vznikly dva samostatné kabarety (Kašpárek v rohlíku a Kašpárek v rohlíku 2: Kašpárek navždy!), hudební skupina, jejímiž členy jsou herci Malého divadla a řada profesionálních muzikantů (Ondřej Pečenka, Filip Nebřenský, Jiří Hradil) a zpěváků (Jan Kalina, Milan Cais, Radoslav Banga, Lenka Dusilová, Tonya Graves), dvě audio CD, dva samostatné silvestrovské pořady České televize a divadelní inscenace Kašpárek v rohlíku: Dneska to roztočíme! připravená v roce 2010 pro Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Kašpárek v rohlíku se objevil i na řadě předních českých a slovenských letních festivalů a několikrát vyprodal Novou scénou ND a pražskou Lucernu.

Prozatím nejambicióznějším projektem Malého divadla se stala právě inscenace Kašpárek v rohlíku: dneska to roztočíme! na Otáčivém hledišti. Vystupoval v ní kompletní soubor Malého divadla, dětské baletky, téměř kompletní kapela Kašpárek v rohlíku, pěvečtí hosté ze skupin Sto zvířat, Tatabojs a Gipsy.cz, herci Barbora Poláková, Tomáš Měcháček, Petr Vaněk, Tomáš Jeřábek a další hosté.

V lednu 2014 předal Zdeněk Jecelín post uměleckého šéfa divadla režiséru Petru Haškovi.


© 2002 - 2017 Marten & Louis, spol. s.r.o., www.marten-louis.cz // design - www.designatelier.cz
Připomínky a návrhy zasílejte na czech@marten-louis.cz.
Všechna práva vyhrazena, Jihočeské divadlo, příspěvková organizace
Dr. Stejskala 19, 370 47 České Budějovice